Václav Fiala
Vladimír Preclík – Jedny ruce a osm tváří
Refektář bývalé jezuitské koleje v Klatovech
2. září 2021
Moje vzpomínka na Vladimíra Preclíka
První sochou od Vladimíra Preclíka, kterou jsem někde v novinách spatřil, jsem byl zcela zaskočen. Byl to jakýsi bílý dřevěný špalek zakončený koulí, z které trčely špíchály všemi směry. Ještě nikdy jsem tak zvláštní sochu neviděl. Bylo mi ale dvanáct let a neviděl jsem toho spoustu. Socha ale vyzařovala takové sebevědomí, jistotu a originalitu, že mi utkvěla v paměti na dlouhé roky. Sochař Vladimír Preclík – i to jméno jsem si tehdy snadno zapamatoval – ji vytvořil pro Expo 67 v Montrealu. Byl vybrán mezinárodní komisí mezi 50 významných sochařů světa, kteří měli možnost své práce na Expu představit.
Jak šel čas, stále jsem se k reprodukci Stromu života, jak Preclík čtyřmetrovou sochu nazval, vracel. Na střední škole jsem dokonce udělal několik návrhů, které nezapřely inspiraci tímto dílem.
Koncem osmdesátých let mi zavolal můj kolega a kamarád Mirek Pacner, zda bych měl chuť přijít do divadla Semafor, že tam Vladimírovi Preclíkovi připravili výstavu. Nadšeně jsem souhlasil. Uvidím naživo autora ikonické sochy Strom života!
Přiznám se, že jsem byl výstavou trochu zaskočen. Vladimír Preclík tehdy vystavil sérii barevných dřevěných soch a já najednou nevěděl, jestli se mi líbí nebo nelíbí. Dnes po mnoha letech sám natírám i žulové sochy pastelovými barvami a usmívám se na rozpačité diváky, kteří jsou stejně zaražení jako tehdy já ve foyer divadla Semafor. Tak to prostě je. Nezvyklý přístup, který má tvůrce už dávno v sobě zpracovaný a odůvodněný, může vyvolat neporozumění a nepochopení u nepřipraveného diváka.
Po vernisáži jsme se okolo Preclíka shlukli a já ho poprosil o podpis na krásnou výtvarnou pozvánku. To bylo naše první setkání a pak jich měla následovat celá řada… což jsem tehdy ještě netušil.
A když přišel rok ’89, proměnili jsme v Klatovech dům s barokní lékárnou U Bílého jednorožce ve výtvarnou galerii. Hned mě napadlo uspořádat Preclíkovi výstavu. Mirek Pacner mě u mistra ohlásil a já se vydal do Prahy. Nedopadlo to moc dobře. V té době měl stejnou myšlenku kdekdo a Preclík byl na roztrhání. Přijal mě ve svém úžasném ateliéru, provedl mě, kávu uvařil, ale výstavu odmítl. Byl jsem zklamaný. Citlivý Vladimír Preclík to zklamání začínajícího galeristy okamžitě rozpoznal: „Co kdybyste uspořádal výstavu mé ženě?“, optal se mě už ve dveřích. Nemohl jsem odmítnout, ale nadšení ze mě zrovna nesršelo. Přesto jsem se do Prahy po několika dnech vrátil, abych se setkal se Zdenou Fibichovou. Po chvíli jsem se začal radovat a těšit. Zdena Fibichová připravila pro galerii U Bílého jednorožce výstavu do všech prostor, rozsahem skoro retrospektivní. Nevím, jak dalece spoluobčané tento výtvarný čin přijali, ale byla to jedna z nejhezčích výstav, kterou jsme tehdy v začátcích galerie uspořádali. I setkání a spolupráce s půvabnou a přátelskou Zdenou Fibichovou na mě zanechalo silný dojem, a to jsem ještě netušil, že to bude její výstava poslední a že zrádná nemoc je v tak pokročilém stavu.
