O dva roky později jsem zcela propadl sochařství. Můj život se změnil. Vladimíra Preclíka jsem pak potkával už v rovině profesní a kolegiální. Stýkali jsme se ve spolku Mánes, jehož se stal, po smrti sochaře Jiřího Seiferta, předsedou. Pořád jsem k němu vzhlížel jako učeň k mistrovi, ale Vladimír nikdy moji podřízenost nepřijal a vždy se ke mně choval jako k rovnocennému umělci. A nejen ke mně. Ke každému! Studenty nevyjímaje.
Koncem devadesátých let mě začal zvát na hořické sympozium. To už jsme si tykali a on každý rok přicházel s otázkou: „Tak co Václave… přijedeš příští rok do Hořic?“ A já se pokaždé rozpačitě omluvil: „Později Vladimíre…“. To víte, že jsem byl polichocen, ale byl jsem také plný nejistoty. Vladimír, který v Hořicích kamenosochařství studoval, měl silný, skoro až milostný vztah k pískovci. Já žádný. Začínal jsem sice s kamenem dělat, ale používal jsem ty tvrdší: žuly, gabra nebo mramory. Potřeboval jsem hranu, přesně vymezený tvar, žádnou modelaci s hlubokými stíny. Ostrý minimalistický objem. Žádné baroko. Cítil jsem, že si nebudu vědět s pískovcem rady, a tak jsem pokaždé Vladimíra prosil, ať moji účast přesune na později.
Jednoho dne mi oznámil: „Příští rok bude sympozium poslední. Sympozia ukončím, vydám knihu a rozpustím spolek. Přijedeš?“ Nemohl jsem odmítnout. A tak jsem se ocitl na dva měsíce v opuštěném lesním lomu sv. Josefa, přespával v ubytovně pro studenty sochařské školy, kteří si v té době užívali prázdnin. Procházel jsem každý den brankou střeženou sochami Leonarda a Michelangela a pomalu navazoval vztah s pískovcem a s místními lidmi.
Do lomu přicházeli různí návštěvníci. Někdy jejich návštěva byla úlevou v práci, jindy zneklidněním. Pravidelně přijížděla rusovlasá dívka na koni… to bylo to zneklidnění. Mezi uklidňující patřil milý pan Jizbera, který se nám staral o sekáče, kompresory, kladiva a další nástroje. Jindy přijela skupinka vozíčkářů, se kterými byla pokaždé legrace. O víkendech ke mně chodil chlapík, který se mnou vedl zvídavé hovory o sochařské práci. Na všechno se vyptával, všechno chtěl objasnit. Jakoby se na sochařskou práci připravoval. Jednou, když jsme spolu kouřili doutníky, sedě na pískovcových blocích, mu povídám: „Nezkoušejte to. Sochařství vás pohltí. Vykašlete se na svou práci, všechno hodíte za hlavu a budete chtít dělat jenom sochy! Je to fet!“ Zamyslel se: „To ne, já svou práci miluji.“
Nijak jsem nezkoumal, co ten náhodný návštěvník dělá. Až později jsem ho spatřil v nějakém filmu a dozvěděl se, že je to jakýsi herec Karel Roden. Štěstí pro světovou kinematografii, že se mi ho nepodařilo k sochařství zlákat. To jen na vysvětlenou, do jakého milého prostředí nás Vladimír poslal. Moje socha nazvaná Levitace pro Botticelliho Venuši byla poslední sochou umístěnou na vrchu Gothard. Vladimír se s námi rozloučil a jak slíbil, vydal o sympoziích krásnou knihu.
Po pár letech přišel Vladimír Preclík s myšlenkou vytvořit novou Křížovou cestu v Kuksu. Trochu jsme zalapali po dechu. Vedle Matyáše Bernarda Brauna naše sochy? Není to opovážlivost? Ale Vladimír měl všechno promyšlené. Sochy budou na úzkém, přesně vymezeném pozemku mezi železničním náspem a lesem. Bude se k nim přicházet kamenným viaduktem a nebudou nijak zasahovat do areálu Braunova Betléma. Vladimíra inspiroval záměr hraběte Šporka, který se chystal vytvořit monumentální křížovou cestu z Kuksu do vedlejší vesnice k jezuitskému klášteru. Zůstalo ale jen u nápadu, kterého se Vladimír chopil a po tři sta letech, s vervou sobě vlastní, jej uskutečnil.
