A ještě mi dovolte pár slov k dnešní výstavě.
Vy, kteří jste v posledních dvanácti letech navštěvovali výstavy v domácí galerii 172 v ulici Československých legií, v domě manželů Štenclových, kam jsem se, po rekonstrukci přízemního mazhauzu, nasquatoval, jste už třikrát dostali pozvánku na tuto výstavu a třikrát omluvu, že ji nelze uskutečnit. Výstava má číslo dvacet a já chtěl, aby to byla výstava nezvyklá a jedinečná.
Jednou její zahájení pokazila pandemie, podruhé nemoc majitele domu a potřetí mně od Jiřího Štancla přišel, pár dní před plánovanou vernisáží, omluvný e-mail, který říkal přibližně tohle: „Je mi to trapné, ale výstavu nebudeme moct uspořádat. Splnil jsem si dětský sen a koupil jsem si varhany. Ty teď varhanář sestavuje. Na podlaze leží píšťaly, manuály, pedály, klaviatura a další části nástroje a už se sem opravdu nic nevejde!“
Pobavilo mě to a nadchlo. V mém věku si mnoho mých kamarádů „plní dětský sen“, jak tomu říkají a přijíždějí mně ukázat, jak jim to sluší na obrovských motorkách či za volanty silných aut. Jiří Štancl si koupil vyřazené varhany z jakési kazatelny a já jsem oželel nemožnost uspořádání výstavy a začal se smiřovat se zánikem galerie 172. Majitel varhan mně za několik dní předvedl, o jak úžasný nástroj se jedná. Klenutým prostorem mazhauzu se nesly nádherné tóny varhan a šťastný Jiří mi zahrál kus skladby. Sice to byla jen písnička o té Nanynce, co šla do zelí, ale byla zahraná na varhany s takovým zaujetím, že jsem se na chvíli zamyslel sám nad sebou: „Nemám také já nějaký nesplněný dětský sen?“
Děkuji klatovské knihovně a Karlu Vitákovi, že pro tuhle ojedinělou kolekci portrétů Vladimíra Preclíka poskytli azyl. Ostatně instalovat výstavu v takhle vznešeném a čistém prostoru byla radost.
Děkuji taky Jaroslavě Preclíkové, která mě nechala prolézat opuštěný ateliér Vladimíra Preclíka až do chvíle, kdy jsem na jedné polici objevil igelitem zakryté busty.
Tyhle práce se na výstavách moc neobjevují. A jsou to práce naprosto jedinečné! Zkuste si je pozorně prohlédnout. Je to školní ukázka, jak se dá pracovat s tak profláknutým tématem jako je sochařský portrét. Všiměte si, prosím, že pro každý portrét Vladimír použil jiný postup a jiný sochařský jazyk. Vlasy na hlavě Ladislava Smoljaka jsou vymodelované jako skála a pod obličejem se ukrývá čekající Blanický rytíř. U Zdeňka Svěráka použil sochař atribut v podobě hradu a na krk mu nasadil renesanční límec zvaný okruží, se kterým je zpodobňován milovník umění Rudolf druhý. Ostatně pod popisku Preclík připsal „Šlechtic českého humoru“.
A tak bych mohl pokračovat. I modelace se u každého portrétu liší, různé jsou i sokle a barevnost patiny. Vladimír Preclík si práci vychutnával. Modeloval bravurně. Jednou kubizujícím způsobem, jindy s hladkým povrchem či naopak expresivně. Jedna socha mě zde zaskočila. Mezi tvářemi notoricky známými je jedna, kterou možná znát nebudete. Portrét malíře Antonína Kroči.
