Proč DOMA? V čem vidíte tu symboliku, co tím chcete říct?
Pro mladé zdravé lidi je domov absolutní samozřejmostí, ať už je to domov u rodičů nebo ten vlastní. Ale jsou chvíle, kdy je pro člověka těžké zůstat doma: je starý, nemocný… Domov je pro něj luxus, který si kvůli svému handicapu nemůže dovolit. A proto jsme oslovili mediálně známé osobnosti, aby nám pomohly pozváním do svého domova vygenerovat prostředky, které jsou zapotřebí, aby mohli zůstat doma a měli potřebnou péči i ti, kteří si to bez pomoci zvenčí nemohou dovolit.
Jak si osobnosti do projektu vybíráte?
Snažím se fotit jen lidi, kteří mě osobně zajímají a přitahují. Oslovuji je většinou sám a samozřejmě se stává, že jsem odmítnut. Často si ale také připadám jako starý známý, jako bych po dlouhé době přišel někam, kam tak trochu patřím od nepaměti. Takhle jsem se cítil u Arnošta Goldflama nebo Petra Čtvrtníčka, u Marthy Issové s Davidem Ondříčkem, Vladimíra Javorského a mnoha dalších. Vznikají přátelství, která rozhodně nekončí křtem kalendáře.
Proč jste začal s charitou?
Jednak pocházím z rodiny, kde to bylo samozřejmostí – táta svůj život zasvětil péči o postižené lidi. Ale na druhou stranu jsem své projekty nikdy nevnímal jako ryzí altruismus, ale vždy jsem to dělal, protože mě to baví a obohacuje. Vlastně ani charitativní kalendář DOMA nedělám jen proto, abych pomáhal, ale plním si tím i svoje sny. On je to pořádný adrenalin a dobrodružství to ukočírovat od oslovování lidí až po finální tisk.
Pojďme k dalšímu Vašemu „životnímu“ tématu. Jak a kdy začal vznikat Evropský deník?
Hned po naší první rodinné cestě dodávkou (tenkrát to bylo na sever do Norska za polární kruh) jsem byl překvapen, co se dá z takové dovolené přivézt za fotky. A když jsme potom plánovali další cestu, tak jsme si říkali: „Tak zkusíme zopakovat ten loňský rok, akorát úplně jiným směrem v rámci té Evropy.“ Vždycky jsme trochu střídali sever a jih, západ a východ, bohatou zemi a chudou, abychom viděli kontrasty. Po Norsku jsme jeli do Rumunska. Z Rumunska do Velké Británie, pak do Albánie, potom následovalo Portugalsko. A z Portugalska absolutní extrém – Pobaltí. A z dovolených byl projekt. Každý rok jsme se snažili najít protiklad toho, co jsme poznali ten předchozí rok, abychom se nenudili a abychom si vyzkoušeli, jak je Evropa rozmanitá. Samozřejmě jsme dbali na to, aby to bylo obohacující pro děti, aby viděly něco nového. A protože má žena ráda moře, tak jedna z podmínek byla, aby ta země měla moře, a druhá z podmínek, aby byla typově jiná než ta předchozí. Až Covid nám udělal čáru přes rozpočet – takže následovalo Slovensko a po něm rodné Česko, za což jsme moc rádi.
Zažili jste na svých cestách nebezpečné situace?
Samozřejmě, ale za většinu „katastrof“ jsme si mohli sami a bylo to spíše podcenění nějakých přírodních zákonitostí. Například u lochnesského jezera ve Skotsku se po jeho přeplutí dramaticky zhoršilo počasí a já jsem potom v dešti stopoval kolem jezera asi čtyřicet kilometrů k autu na druhé straně, abych zachránil rodinu tonoucí v mlze a dešti. Nebo když tehdy pětiletá Maruška měla čtyřicítky horečky a zrovna jsme byli daleko od auta v divočině dunajské delty v Rumunsku. Opravdu hořela a my jsme ji chladili v moři a přemýšleli, co udělat. Loď, kterou jsme se měli vrátit k autu, tam zajížděla jen asi jednou za dva dny. Asi bychom se tam nakonec dovolali nějaké pomoci, ale prostě jsme to riskli a Marušku jsme chladili v moři a drželi ve stínu. Byla strašná vedra, byli tam komáři, ale nakonec se druhý den začala zlepšovat a bylo to dobré. Anebo jsme prostě jen zabloudili ve slovenských horách a začalo hrozně pršet a cesta byla zarostlá kopřivami, ale všechny ty „hrůzy“, které nás potkaly, jsou přesně ty, kterým se za pár dnů už smějete.
A kdy vznikl nápad poskládat fotografie, texty a kreslené mapy do podoby knihy?
Já myslím, že kniha Náš evropský deník je typické dítě lockdownu. Nebyla práce, tak jsme si ji vymysleli. A najednou jí bylo nad hlavu. Kniha je totiž specificky složitá. Skládá se z kapitol, které jsou věnované jednotlivým zemím a každá z kapitol začíná komplikovanou kreslenou vyklápěcí mapou, ve které je zakreslena stužka naší cesty a očíslovaná zastavení, která odkazují na místa v textu. Kniha je propracovaná do posledního detailu, v jinak černobílé knize pracujeme s barevným oranžovým akcentem, který překvapí v detailech – včetně oranžové niti, kterou je sešita. A jako fotograf jsem dbal na to, aby fotografie měly důstojný prostor, provedení i papír, na kterém jsou vytištěny. Takže práce jak na kostele.
Proč fotíte převážně černobílé fotky a jakou používáte techniku?
Už jsem si za ta léta na černobílý svět nějak zvykl. Začínal jsem tím, že jsem fotil na černobílý negativ, fotky jsem vyvolával ve fotokomoře a následně fotky zvětšoval. A naučil jsem se vnímat realitu, jak bude vypadat po vyvolání z černobílého filmu. Většinou mám malý foťáček Leica M9 s 35 mm objektivem. Tak vzniká moje volná tvorba. Ale většinu fotografických zakázek dělám na fotoaparáty Nikon.
