Dobrý podvečer, dámy a pánové.
Dovolte mi vás jménem Městské knihovny Klatovy přivítat v chodbě jezuitské koleje na výstavě Vladimíra Preclíka: Osm tváří a jedny ruce.
Jsou v životě člověka události, které jej významně poznamenají. Jednou z takových pro mě bylo seznámení s Václavem Fialou. Od té doby vím, že každý Václavův telefonát mi přinese minuty, hodiny či dny veselé i neuvěřitelné.
Když mi volal posledně, začal slovy: „Co kdybychom udělali výstavu Preclíkovi.“ Myslel jsem si, že si dělá srandu a moc mu nevěřil. Podobně jako jsem mu nevěřil, když mi kdysi dávno tvrdil, že udělá galerii uprostřed polí a luk, do které budou chodit lidi.
Nevěřil jsem mu. A světe, div se.
Galerie stojí a Vladimír Preclík má v jezuitské koleji jedinečnou výstavu.
Na tom, že vystavovat můžeme, má zásluhu ovšem nejen Václav Fiala, ale i paní Jaroslava Preclíková, kterou mezi námi vítám, a především pak její manžel pan Vladimír Preclík. O něm jsem se zmínil jen okrajově, neboť o něm a o výstavě bude mluvit člověk povolanější.
