prof. PhDr. Jiří Mikulec, CSc.
Po stopách hudebních aktivit v náboženských bratrstvech doby baroka
Náboženská bratrstva představovala důležitou součást duchovního života v katolickém prostředí pobělohorské doby. V rámci své činnosti samozřejmě využívala také hudbu. Příspěvek na základě rozboru různých druhů písemností ze 17. a 18. století ukáže, jaké místo hudba v životě konfraternit zaujímala, při jakých příležitostech zde zaznívala a jaké prostředky na ni konfraternity zhruba vynakládaly. Pohled bude zaměřen především na standardní barokní bratrstva, o jejichž hudebních aktivitách se dosud ví relativně málo. Pokud jde o literátské kůry, pro něž byla hudební činnost primární záležitostí, příspěvek se jich dotkne zejména v těch případech, kdy se úspěšně transformovaly ve standardní barokní konfraternity.
doc. Mgr. Vít Aschenbrenner, Ph.D.
Jezuitský seminář sv. Josefa v Klatovech – významná hudební instituce města a regionu
Figurální hudební ansámbl působící při klatovském jezuitském semináři sv. Josefa představoval jedno z nejvýznamnějších hudebních těles zdejšího regionu. V prostředí města se mu co do kvality zřejmě dokázalo vyrovnat hudební těleso poutního kostela Narození Panny Marie, avšak za městskými hradbami neměli, zdá se, jezuitští seminaristé konkurenci. Svědčí o tom jejich četná hostování v sídlech okolní šlechty.
Interpretační potenciál klatovského seminárního souboru dokládají krom intenzity hudebně-liturgického provozu řádového kostela také dochované hudebniny obsahující technicky náročné party. Seminární fundace přitahovaly do řad této instituce hudební talenty z širokého okolí a dokázaly je nadále formovat. U mnohých zdejších hudebních seminaristů rozhodl pobyt v klatovském semináři s definitivní platností o dalším nasměrování jejich životních kariér právě tímto směrem. Klatovský seminář tak byl nadregionální institucí také v oblasti hudebního vzdělávání.
PhDr. Tomáš Slavický, Ph.D.
Absolventi jezuitských kolejí v hudebních a nehudebních profesích. Zpětný pohled z 19. století.
Jezuitské školy byly vyhlášeny kvalitní hudební výchovou. Ačkoliv to nebyl hlavní cíl jejich činnosti, absolventi odcházeli jako dobře připravení hudebníci a často tyto dovednosti dobře uplatnili. Měli pak nepřehlédnutelný podíl na obecně známém pozvednutí hudební úrovně českých zemí během 17. a 18. století. Výsledky tohoto procesu se projevily naplno až v následujícím století, kdy se diskutovalo o příčinách náhlého úpadku hudebního vzdělávání. Přestože najdeme v literatuře 19. století dostatek svědectví o roli zaniklých jezuitských škol, zhodnocení tohoto fenoménu v hudebněhistorické literatuře doposud chybí. Tento příspěvek se zaměří na retrospektivní zmínky z 19. století, kdy byla činnost „starých škol“ ještě v generační paměti, a následně na základní přehled absolventů zdokumentovaných v dobové literatuře (Dlabač 1815, Meliš 1864 a další). Předmětem zájmu budou nejen slavné osobnosti, ale též plošná přítomnost praktických hudebníků a vzdělaných hudebních diletantů v nehudebních profesích. Pozornost bude věnována jak postupnému zapomínání na nedávnou minulost jezuitských škol při sebeprezentaci Čech jako hudební země v 19. století, tak i obecnému dobovému povědomí o pokračujícím úpadku, které se stalo důležitým impulzem pro zakládání moderního hudebního školství.
Mgr. Václav Kapsa, Ph.D.
Figurální hudba Václava Majera, SJ (1665–1726)
V roce 1726 v Klatovech zemřel jezuita Wenceslaus Majer, jenž v obou dekádách kolem přelomu století působil mimo jiné jako praefectus musicae v Brně, v pražském Klementinu, v profesním domě na Malé Straně nebo v Jičíně. Jeho jméno uniklo Emiliánu Troldovi pátrajícímu po hudebnících mezi jezuity a povšiml si jej až Jiří Sehnal při zpracování hudebního inventáře jezuitské koleje v Uherském Hradišti. Na rozdíl od řady dalších komponujících jezuitů jsou v Majerově případě známy nejenom záznamy z hudebních inventářů, ale dochovala se i hudba. Příspěvek představí figurální skladby, které lze tomuto skladateli s větší či menší dávkou jistoty připsat, a s argumenty týkajícími se autorské atribuce se zaměří i na jejich podobu, předpokládanou funkci a kontexty jejich dochování.
Marie Škarpová, Ph.D.
(Nejen) klatovští jezuité jako tvůrci kancionálů
Tovaryšstvo Ježíšovo si ve vztahu k duchovní písni ve vernakulárním jazyce prošlo od svého vzniku do konce 16. století velmi dynamickým vývojem, a to od jejího počátečního opomíjení až k jejímu intenzivnímu zapojení do své pastorační a misijní činnosti. Nepřekvapivě se tak v Čechách 17. století stali významnými sestavovateli a vydavateli různě koncipovaných souborů duchovních písní jak v češtině, tak němčině právě jezuité. Přednáška stručně představí dochované bohemikální kancionály jezuitské provenience a zaměří se zejména na Kancionálník (1639), spojený s klatovskou jezuitskou kolejí.
PhDr. Markéta Holubová, Ph.D.
Reflexe písňové jezuitské tvorby v kramářské produkci
Kramářská produkce měla komerční charakter a české maloformátové tisky s texty písní patřily k nejlevnějšímu zboží na knižním trhu, proto se těšily velkému zájmu zejména u chudších vrstev obyvatelstva měst a vesnic. Cílovou skupinou kramářské produkce byli tedy lidé se zájmem o zpívání nebo poslouchání písní v češtině. Textový odkaz na doporučený nápěv byl pro dobového uživatele zcela dostačující informací. Médiem nápěvů byla tedy kolektivní paměť. Nápěvy pocházely z různých prostředí a jejich předlohy je třeba hledat v různých typech pramenů. V tomto ohledu naši pozornost zaměříme na rukopisné zpěvníky nebo tištěné kancionály, misijní a poutní knihy jezuitské provenience.